Rumunsko - přechod pohoří Tulisa a Retezat 2017

Účastníci: Eva – trekovala už na několika kontinentech, ale hlavní vášní je pro ni Rumunsko, kam jede již po sedmé. Její schopnost sestavit jídelníček na 9 dnů, k tomu znalost místního prostředí a celých 30 vět v rumunštině jí tak přiřkly roli komunikačního a potravinového důstojníka. Petr – k vertikálním horským stěnám a hledání neznámého má vášeň. Znalosti vertikál zde sice neužije, ale právě v neznámém bude v roli plánovače, navigačního důstojníka a ponese o nějakou věc navíc.
Mapy a navigace: běžně dostupné mapy na internetu do poloviny pohoří Tulisa, odtud již papírová turistická mapa Retezat, 1:50000, edice Muntii Nostri z roku 2015. Telefon s turistickou mapou, kompas.
Plán: na těžko s vlastními zásobami a předpokladem dobré dostupnosti vody (mimo první části hřebenu Retezat). Předpověď 12-35°C pro údolí a předpoklad jednoho silně deštivého dne. Polovina trasy bude asi bez značení. Odhad délky přechod 6 dnů + 1-2 dny na lehko v rámci samotného Retezatu, zároveň tyto dny slouží jako rezerva.
Realita: i za dobrého počasí orientačně náročnější trek (50% je opravdu bez jakéhokoliv značení). Za špatného považujeme za nerealizovatelné bez předchozí znalosti cesty a kvalitní výbavy. S těžkým batohem jsou zde fyzicky náročné pasáže (prudké svahy, skalnatý hřeben, špatně prostupná kleč, suť).  24 hodin trvající silný déšť a vítr, k tomu jeden den vítr dosahující nárazů 100km/h. Některé prameny vyschlé (srpen). Mapa místy neodpovídá skutečnosti.

 

1. den, Praha – Brno (253 km vlakem), Brno – rumunská hranice (cca 540 km busem), čas: okolo poledního - půlnoc

Venku je 35 °C, odjezd poledním vlakem (naštěstí klimatizace) z Prahy do Brna, kde zvládáme ještě pozdní oběd a poslední aktualizaci počasí. Ta slibuje i pro Rumunsko na druhý den stejná tropická vedra, zatímco na večer dne třetího a celý čtvrtý den lijavec apokalyptických rozměrů. Dobíjíme a vypínáme telefony, budou sloužit pouze jako „poslední instance“ pro navigaci a nouzová volání.

Klimatizovaný autobus (outdoorová cestovka se překonala) je plný trekařů a cyklistů, z nichž většina jede na organizovaný zájezd. Bohužel někteří pro přesun do Brna zvolili rozkopanou D1, jiní zase shledali u busu nedostatek dílů na své velocipedy. Místo v 17:00 odjíždíme v 18:00.

 

2. den, rumunská hranice – Vulcan-Jiu Paroseni (cca 330 km busem) – les pod Vf. Pietrii, cca 8km, 730m ↑, čas: půlnoc – 9:30 (výstup z busu) – 15:00

Jeden nešťastník zanechán na maďarsko-rumunské hranici. Více jak hodina zpoždění, když dotyčný hledal zapomenuté doklady a nakonec si sestavoval kolo pro návrat. Cesta od hranic je samá zatáčka a výmoly. Rozednívá se, v posakujícím autobusu nemohu spát. Sleduji východně–balkánské roztodivnosti. Domečky s rozpadlými střechami vedle superluxusních haciend v různé fázi roze/dostavěnosti. Udržovaná pole versus buš. Jezdí spousta aut, z Rumunska se zřetelně stává nové vrakoviště Evropy. Osly táhnoucí kárku už nevidět. V Petrosani vykládáme všechny cyklisty, další hodinová zastávka.

Při teplotě 34°C nás autobus vykládá za elektrárnou Jiu-Paroseni, moc funkčně nevypadá.

Hledáme přechod řeky. Jdeme asi 600m silnicí směrem Lupeni, tam přecházíme hráz přehrady (taky moc funkčně nevypadá) a odbočujeme vpravo do kopce prašnou cestou, mezi směsici haciend a domečků, směrem výrazné nástupové žebro, jehož počátek před elektrárnou jsme v autobuse minuli. Dostáváme se mimo zástavbu a přicházíme na zlom žebra. Další stoupání, po čase však cesta jde už jen po vrstevnici (775 m.n.m.). Asi po 400 metrech přicházíme osamocenému stavení vysoko nad údolím. Ptáme se na cestu na Tulisu a Retezat. Podle nich tady žádná cesta nahoru nevede, prý asi jen z Uricani. Nabízejí nám vodu, což rádi přijímáme, zatím jsme míjeli jen smradlavé strouhy. Vracíme se na vrstevnicový zlom cesty a daří se nám najít pokračování cesty. Ještě pár luk a vstupujeme do krásného bukového lesa, kterým vystoupáme k vrcholovým pastvinám a funkční salaši.

Ta je však prázdná, motají se tady jen štěňata. Rádi bychom doplnili vodu, od posledního stavení jsme několikrát hledali pramen, ale vše bylo vyschlé. Nezakrytá studna na pastvinách má vodu v hloubce 3m a moc kvalitně nevypadá. Řešení vody necháme zatím na další den. Vracíme se do lesa, stavíme stan. Když ulehám, mám za sebou 38 hodin beze spánku.

3. den, les pod Vf. Pietrii – Curmatura Tulisa (sedlo), cca 15 km, 500m ↓, 650m ↑, čas: 10:00 – 19:00

Noc byla klidná a teplá. Vzhůru jede traktor vezoucí celou rodinu na salaš, Eva domlouvá načerpání vody.

Jsou milí a dávají vodu, ptají se nás, jestli jsme Němci. Ve vodě plave množství „čehosi“. Kombinace pastviny a nezakrytá studna dělá své. Eva glosuje „Jak si můžou myslet, že jsme Němci, ty jsem v rumunských horách nikdy nepotkala. Co by tady dělali?! To není národ, který by coural s baťohem po takovýhle končinách.“ Od salaše míříme vzhůru a zprava okolo hřebene po vrstevnici nad krajem lesa. Žádná cesta, žádné značení, jen ovčí stezky.

Eva spatřuje místo s možným pramenem. Konečně nacházíme malý pramínek krásně ledové a čisté vody, s radostí se zbavujeme vody ze salaše. Sice jsme krátce po snídani, ale díky dostatku vody se rozhodneme uvařit brzký oběd v přilehlém lese, který poskytne krytí před sílícím sluncem. Prázdné konzervy a plastové lahve okolo pramenu vrací vzpomínky na špinavou „civilizaci“ v údolí.

Po obědě a s maximem vody se vracíme na hřeben. Snažíme se vybírat co nejoptimálnější cestu po vrstevnici. Potkáváme hodně stád ovcí, hlídací psi jsou nepříjemní a volání ovčáků ignorují. Snažíme se nejít k nim a obcházet je. V jednom případu se pes přibližuje tak, že už dokonce máme každý v ruce jednu z Eviných trekových holí a pepřák, naštěstí stádo i zbytek psů jde od nás pryč a po zvednutí holí se oddělený pes drží dál.

Míjíme Piscul Oborocii a sestupujeme do zalesněného sedla. Tady začíná naše papírová mapa. Sice je datována z roku 2015, ale už objevujeme „nepřesnosti“ např. zakreslená anténa není.

Dostáváme se na polní cestu, jenž je výrazně vymletá vodou. Na čerstvě vyklučeném svahu, kus od cesty nacházíme silný pramen (opět hromady odhozených konzerv, plastových lahví a kusů oblečení !). Voda je i zde průzračně čistá, ale pastviny a okolí pramenů nás vedou k využívání UV lampy od počátku až do konce výpravy.

Obloha se zatáhla. U vrcholku Mic nás míjí off road, sjíždí z cesty a vyskakuje z něj celá rodinka se kochat výhledy na údolí. Eva opět glosuje situaci; takto se Rumuni věnují horské „turistice“. Po pár stech metrech se vše opakuje, okolo nás projíždí další 3 teréňáky naložené metrosexuálně vypadajícím osazenstvem, které nás s velkým údivem pozoruje. Připadáme si jak na safari.

K zatažené obloze a postupnému ochlazování přibývá zesilující vítr, zřejmě se naplňuje předpověď počasí. Zvažujeme zůstat, dle mapy a GPS však docházíme k rozhodnutí, že následující sedlo by mohlo poskytnout lepší úkryt i vodu. Pokračujeme dál.

Viditelnost se snižuje, začínají se přes nás valit mraky. Ve snaze o nejkratší cestu nás chybně vedu až na vršek Coasta Laturii. Vrstevnice v mapě jsou tady špatně, stejně tak už nás neudivuje, že i další anténa je jen zakreslená v mapě, v reálu jen betonové základy. Začínají sporadicky padat velké kapky, zhoršování počasí nabírá na intenzitě. Navigaci raději necháváme puštěnou až do odbočky okolo vrcholu Tulisa, kde je cesta opět silně vymleta vodou.

Docházíme do sedla Curmatura Tulisa. Na otevřeném prostranství okolo kříže fičí studený vítr.

O kousek dál nalézáme místo pro stan prvotřídně kryté před silným větrem a dva Němce. Mají jen spacáky, žádnou karimatku. Prý přišli z Retezatu a trochu bloudili. Krčí se všichni u ohně pod stromem, kde do větví ve výšce 3 metrů dali plachtu asi 1,5x1,5 metru. Už nyní je to málo, jsou viditelně mokří. Upozorňuji je na děsivou předpoveď, neboť jejich „go lite“ styl nás dostává, doporučuji jim rychle sejít do údolí a najít ubytování. Hodlají prý vytrvat do rána, jejich pes je prý nervozní z jakéhokoliv šramotu i cizích lidí, do města prý raději ne. Tohle mi hlava nebere.

Stavíme rychle stan, Eva uspořádává vnitřek a vaří večeři, já ho pečlivě kotvím a jdu doplnit vodu. Jsme v suchu, teple s plnými ešusi jídla a čaje. Parafrázuji dopolední hlášku Evy: „Němci, co by tady dělali. Od druhé světové války jsem nepotkal v Rumunsku Němce!“. Doufáme, že jejich "šramotu alergický pes" bude případně štěkat, okolní lesy totiž vypadají medvědopřívětivě.

Po setmění přichází liják.

 

4. den, Curmatura Tulisa (sedlo), 0 km, čas: 00:00 – 24:00

Ráno zaslechneme procházet okolo nás Němce, zhodnocení jejich nočního bivaku neproběhlo, zuřivý lijavec bez přestání buší do tropika od včerejšího večera, silný vítr mává se stromy, 5°C. Viditelnost je méně než 10 metrů. Za těchto podmínek pokračovat neznámým, neznačeným terénem a ještě o 700m výš nebudeme. Vytrvale prší až do čtvrté hodiny odpolední, veselou příhodu dne poskytuje opět Eva. Při balení samozřejmě vážila do batohu každý gram a nyní z něj vytáhuje několikero novin a časopisů. Pobaveně se jí ptám, jestli si ke čtení nepřibalila ještě Vojnu a mír.

Viditelnost se trochu lepší, aspoň dělám fotku stanu a jdeme pro vodu. Je tak větrno a chladno, že lituji nepřibalení rukavic.

 

Dle zanechávaných ešusů před stanem napršelo celkově asi 6-7cm!

 

5. den, Curmatura Tulisa – sedlo před Vf. Gruniu, cca 11 km, 250m↓, 900m↑ (plus 250m ↓↑ při hledání vody), čas: 10:00 – 19:00

Probouzíme se do chladného, ale slunečného dne. Okolo projíždí off road. Větráme spacáky, sušíme stan.

Vyrážíme na cestu, dnes nás čekají vrcholky Retezatu, na které se nám otevírá krásný výhled.

Ale nejdřív musíme sestoupit do sedla Curmatura Fagetel. V mapě je množství cest, ale opět je realita úplně jiná. Naštěstí směr je jasný. Míjíme keře obsypané malinami, některé vypadají dosti zváleně. Rozjeté medvědí lejno růžové barvy vše vysvětluje. Ještě, že jel off road, možná bychom se teď hádali s medvědem o maliny. 

Další postup do sedla i z něj je za antimedvědího bouchání trekových holí o sebe a pískání na píšťalku. Míříme ke kótě 1520, tady navigační čuch velí sejít z cesty a pokračovat po hřebeni vzhůru, ale není zde ani náznak pěšinky. Neznatelnou cestičku nacházím za křovím a spadlým stromem.

Stoupáme a držíme směr, o pěšině opravdu není řeč, za ukazatele slouží leda koňský trus a až kousek před sedlem v křovinách je stezka prošlapaná koňmi.

Travnaté sedlo Pilugu Mare, poskytuje krásný výhled. Hřeben Retezatu je skoro na dosah.

Podle mapy mají zde být poslední prameny, jsou však vyschlé. Následuje bezúspěšné hledání vody na svazích sedla, kdy se zamotáváme do kleče a ještě k tomu nás nahánějí pastevečtí psi. Výsledkem jsou akorát ztráty energie, času a potu.

Kalkulace zásob vody není příznivá, ale jsme rozhodnuti pokračovat dál. Ze sedla opět stoupáme do kosodřeviny. Z počátku viditelný průstup mizí a my nejsme schopni najít pokračování cesty, vykřičník v mapě je zde oprávněný. Najít cestu na vrchol hřebene ve změti přirozených průchodů není selanka. Stačí zapadnout špatně nohou mezi větve a s těžkou krysou na zádech se okamžitě kácím.

Konečně se dostáváme na hřeben, který je částečně skalnatý, obklopený mrazovým suťoviskem a samozřejmě klečí.


Moc pohodlný průchod tak našim unaveným tělům neumožňuje. Na obzoru se ke všemu houfují mraky a začíná foukat studený vítr.

Pohodlnější chůzi poskytuje hřeben až od vrcholku Lazarului. Jdeme už dost mechanicky. Před soumrakem stavíme stan na drnovité pastvině pod hřebenem. Zbývá nám něco přes litr vody. Co asi přinese následující den?

 

6. den, sedlo před Vf. Gruniu – Poiana Pelegii, cca 9km, 1010m↓, 450m↑, čas: 10:00 – 16:30

Cesta dál vede dle mapy opět po hřebenech, ale to znamená nastoupávat i klesat metry a vydávat se všanc větru, který čím dál víc zesiluje. 

Pokračujeme v maximální možné míře po vrstevnici. Po chvíli však mizí ovčí stezky a na prudkém svahu s občasnou sutí začíná nepříjemná chůze. Pozitivem traverzování výrazně pod hřebenem jsou odlesky vody Evou spatřené kousek pod námi. Sestupujeme k vydatnému prameništi, vaříme a doplňujeme vodu.

I přes vydatný oběd se únava dnes dostavuje dříve. Úmorné traverzování končí, když se před námi objevuje konečně rameno vedoucí z vrcholku Custura, nastoupáme asi 150 metrů po velkých balvanech.

Na otevřené pastvinaté ploše ramene s námi cloumá silný vítr (druhý den se dozvídáme, že tady dosahoval v nárazech až 100km/h). Celkové okolnosti nás vedou k rozhodnutí vynechat přechod hřebene přes sedélko Custurii - vrchol Papusa - jezero Bucura a sestupujeme přes sedlo Plaiu Mic do Poiana Pelegii, kde nocujeme.

 

7. den, Poiana Pelegii – Papuscha - Bucura, cca 7km, 500m↓, 940m↑, čas: 10:00 – 16:30

Poiana Pelegii je lidský šrumec. Zaplněné parkoviště osobními auty i karavany, hromada lidí a „samozřejmě“ do desítek metrů okolo všude lidské výkaly. Zatímco v posledních 2 dnech jsme nepotkali ani ovci, tak nyní je okolo nás „civilizační“ šok.

K jezeru Bucura stoupáme s davem po pohodlné cestě. Potkáváme i část komerční výpravy, která nás vezla do Rumunska.

U jezera stavíme stan, užíváme si krásné rozhledy. Pokud nepůjdete do okolní kleče dojem je pozitivní, snad netřeba zmiňovat, co tam najdete.

 

Po obědě vyrážíme jen s vodou a holemi volným tempem na horu Peleaga (2509), nejvyšší to vrchol Retezatu. Vtipný nám přijde člověk provádějící značení. U jasně znatelné pěšiny udělá na 100m asi 17 značek, potom mu dochází barva a míří zpět do chaty horské služby u Bocury. Prezentuje to celkový stav rumunského značení. Buď není, nebo je tam, kde není potřeba. Naší dlouhodobou ideou je, že kde není cesty ani značení, začíná dobrodružství.

Na lidmi přeplněné hoře Peleaga, kde se jde část dosti sypkou cestou, potkáváme znavené účastníky druhé části komerční výpravy. Čekáme na vylidnění kopce, děláme pár fotek a míříme zpět.

V jezeře je bohužel zákaz koupání a tak očistu těla, řešenou jindy ruskou sprchou, provádíme s ostatními v odtoku z Bocury.

 

7. den, Bucura – na cestě k Gura Zlata, cca 10km, 980m↓, 600m↑, čas: 10:00 – 17:00

Asi nejchladnější noc přinesla teploty kolem bodu mrazu, ale slunečné počasí žene rychle teplotu vzhůru a nás pomalu k sedélku Judele. Z počátku je stoupání příjemné, ale finální úsek je dost prudký a vypomáháme si občas i rukama. Odměnou jsou po celou dobu krásné výhledy na vrcholky i jezera.

Když sestupujeme k jezeru Zanoaga vidíme naháče, který na sebe souká rychle oblečení a z něhož se následně klube člen horské služby. Nadává na postavy jdoucí po hřebenu nad jezerem a chce jim jít napařit tučnou pokutu, že jdou mimo stezku, naštěstí pro ně se zapovídá s námi.

U jezera je možnost tábořit, ale chceme si ušetřit něco ze zítřejšího sestupu a pokračujeme dál. Po vystoupání od jezera následuje přechod rovinatých pastvin a začínáme klesat. Okolí sestupové cesty není vůbec pro táboření přívětivé, ale plácek pro jeden stan se nám daří najít.

Zbyl nám celý bochník chleba, kterým vzal za povděk osamělý pes procházející okolo.

8. den, na cestě k Gura Zlata, cca 5,5km, 950m↓, čas: 09:00 – 12:00

V poklidu dokončujeme sestup, před dosažením Gura Zlata se koupeme a následně v hostinci (kafe a pivo dobré, zbytek raději vynechat) čekáme na autobus a rozprávíme s členy komerční výpravy o jejich zážitcích, kteří pozvolna přicházejí.

Na cestě zpět se zastavujeme v Temešváru. V centru jsou naleštěná náměstí, v okolních ulicích lifestyle restaurace a obchody v přízemí. Stačí však pozvednout oči a od prvního patra výše je vidět opuštěnost a zanedbanost zdejších domů.

Po mnoha dnech na vločkách, těstovinách, brkaši by bylo každé jídlo asi dobré. Avšak sekaný kohout na pomerančích, polenta s uzeným masem a bryndzou, zapíjené doušky výborného vína, je jídlem nebeským.

Nerozhází nás tím pádem ani prudící rumunský policajt na hranicích, který nechá vystoupit celý autobus a jednotlivě nás přecházet hranici po vyvolávání našich jmen.