Psí ostrovy - lezecký začátek roku 2019

Úvodem bych rád poděkoval za nabídku, pomoc v nesnázích:

Simoně a Martinovi z Bystřice n. P.  - ubytování, podpora a skvělá společnost,

Pavlíně a Jindřichovi z Tisé - nabídka lezeckého materiálu,

Lezeckému hostelu Psího ostrova - oblečení, azyl zbytku našich věcí.

Na zájezd nás informačně skvěle připravili:

Pavel Č., Ludmila R.

 

Naprostá absence sněhu v celé Evropě před Silvestrem 2018, nechuť na něj čekat a dva měsíce trvající abstinence skalního lezení vede k rychlé rešerši oblastí ve Středozemním moři, na Arabském poloostrovu i Afriky. O vítězství bohužel přichází Maroko, po brutální vraždě skandinávských turistek ho šktrá krásnější část družstva.

V temnotě vzpomínek a následně internetu se objevuje destinace skoro neznámá a opomíjená - Psí ostrov. Snaha o rešerši zdejšího lezení je detektivní činností v pěti jazycích. Výsledkem je hrubá představa o některých lezeckých oblastech, specifik zdejšího počasí, obchodu se šroubovací plynovou kartuší a jediného místa v zapadlé ostrovní vsi, kde se prý dá koupit jinak v Evropě nesehnatelný průvodce. Vše doprovází komentář „pokud nelezete na pohodu 6b/6c, tak si tam neškrtnete“.

A my si rozhodně škrtnout chceme.

 

1. den
Letíme soukromým tryskáčem. Jak jinak nazvat let, kde je necelých 40 cestujících, jídlo a pití servírují každých 1,5 hodiny, na osobu připadají 3 sedačky a odlety i přílety jsou na minutu přesně. Mimo úvodní prudy s autopůjčovnou o typ auta probíhá nákup jídla a dokonce i kartuše naprosto hladce. Hurá do polopouště, kde však nemůžeme najít vhodné místo na spaní a končíme na skládce. Humus, Psí ostrov nomen omen (viz japonský animovaný film). Tomu se nedá nesmát.

 
2. den
Obchůdek s průvodcem nacházíme. Na jihu se však nespěchá, takže stačí počkat jen na otevření. Od obsluhy získáváme i nějaké další informace, ve smyslu, že už tady lezou mraky lidí, ale dostáváme tip na liduprázdnou oblast. Jen musíme asi 40 minut jet autem, ale co bychom neudělali pro klid.
 
V oblasti jsme opravdu sami. Úvodní cesty jsou velmi různorodé, celkově silové, skála má krásné tření.

Krása s název „Sbohem malá kachničko“ aneb čím těžší cesta, tím vtipnější název. Neuvěřitelná kombinace síly, dynamiky po dírách, následována boulderem v tupém koutě, to vše ve skále snažící se odvlát tělo kamsi doleva, ukončeno vytrvalostním koncem. Klasifikace se určitě nedá nazvat triviální, což si potvrzujeme při přesunu o kousek dál v 25m cestě "Psí opozice", kde bohužel o chytech a ani tření nemůže být ani řeč. Vlastně hodně lezeckých oblastí je zde v kaňonech, kde kdysi tekla voda a kameny poctivě ohladila.

O tom, že to tady celkově nebude jednoduché pociťujeme po návratu k autu s rozbitým okýnkem.

O tom, jak probíhalo volání na "emergency" linku se snahou použít angličtinu či němčinu ani nemluvit. Naučte se laskavě štěkat po našem. Mít infarkt, tak jste mrtví. Po 5ti minutách přepojování jsme ale pochopili, že si máme odjet sami na nejbližší policejní stanici.

Zdejší policie je vždy připravena. Na vykradené auto, přepadení a krádeže už tady mají formulář v sedmi jazycích. Vše si vyplníte sami a chlapci v uniformách vám blahoskloně dají razítko. Nebo, že bych jim křivdil? Když se jich 5 shromáždilo u mapy, abych jim ukázal "kde přesně to bylo", vypadalo to na obhlídku místa činu, zvažování modu operandi ... načež jsem po chvíli pochopil, že jsme jen o vlas byli ještě na hranici jejich okresu a místo "modus" nás tak akorát minul "motus" do jiného města. To vše vyřízeno za slabých 40 minut. Následuje 2 hodinový maraton: autopůjčovna (u ní fronta 15ti lidí po příletu letadla), kde se seznamujeme se Simonou a Martinem, jenž nám nabízejí ubytování. Stan a věci na spaní však máme a tak probíhá nákup nouzového oblečení, drogerie a dalších zmizelých věcí.

 

3. den

Na samonafukovací matračce s dírami od střepů se spí špatně. Po zkušenostech si schováváme zbytek věcí v místním hostelu a jedeme lézt do oblasti u obydlené vsi (snad bude více v bezpečí).

Dnes nám to však nejde. Zdejší oblast nám připomíná včerejší poslední cestu tj. žádné chyty ani stupy, k tomu se projevuje méně spánku. Ke všemu je tady už nemálo lidí, potkáváme první české lezce, kteří nám nabízejí svůj materiál a sdělují, že jim z auta zmizela taška na jednom parkovišti během pěti minut, když zastavili na fotografování. Zlodějský svině mají pré a slušný člověk to nemůže ani střílet. Na což intenzivně myslím u čtvrté cesty dne, opět s veselým názvem "Střílení (si z) Bavoráků", kde sotva dolézám ke 2. nýtu. Tohle trápení nemá smysl, a tak raději míříme na výlet do zdejší krajiny.

4. den

Není nad to pohodlně vstávat. Postel, kuchyň k dispozici dělá příjemné ráno, není kam spěchat, před 10 ráno v lednu dost zima, také zkoušíme lepit karimatku. V hostelu nám nabízejí nějaké oblečení, které tady zapomněli jiní lidé.

Další nová oblast poskytuje opět nový druh lezení, který mi sedí trochu lépe a hlavně dokážu odhadnout, kde bude klíčové místo. Jo, je to ten převis.

Vzhledem k tomu, jak zde velmi málo prší jsou chyty velmi zamatlané letitým magnéziem. K tomu je oblast oblíbená i lidmi, jenž za "lezení" považují křečovitý pohyb, hrabání rukama a nohama po skále a věčné sezení ve srabičím laně shora. Skála dostává nafrak.

 

5. den

Rest day. Přesouváme se do zeleného koutu ostrova.

Při toulce přírodou jsem však pořád nervozní ze zanechaného auta na parkovišti. Všude jsou cedule "Pozor na krádeže". Hm, to nám nemohli říci hned první den?! Na turistickém parkovišti stojí policejní vůz, ale místní uniformovaní borci sedí celý den v kavárně naprosto mimo dohled na parkoviště. Jo, to je službička.

Přesunujeme se do blízkého města, je to koloniální perla, takže auto nechávám na hlídaném parkovišti, abych nestresoval.

Den končíme v nákupním centru, přeci jen v těch pár kouskách oblečení, co nám neukradli, tady asi opravdu nevydržíme až do konce.

5. den

Brzy po poledni nás vyhání z jedné lezecké oblasti déšť, přesunujeme se do jiné a lezeme až do naprosté tmy.

6. den

Míříme na zdejší turistický přírodní skvost. Ouha, ten je však zavřený, jen ty stovky turistů informují až na místě. Panebože, ty to vidíš! Nastupuje záložní plán, aspoň jsme opět sami. Procházíme skvostnout krajinou.

Jen pozůstatky důlní činnosti dávají najevo opět o aktuální místní kultuře "jak nám to odpadne od ruky".

7. den

Ze skal nás hned v úvodu spláchnul déšť.

 

8. den

Míříme do měsíční krajiny. Jak jinak nazvat tu suchou krásu, která se před námi otevírá.

Když uvidím monumentální skálu s výškou 120 metrů je rozhodnuto. Na parkovišti jsou všude cedule "pozor na krádeže".

Bohužel mám jen hrubý náčrtek a k tomu zjišťuji, že uvedené "nýty" budou asi jen na stanovištích. Mezi nimi je to po vlastním jištění, které nemáme a tak fotím jiné lezecké družstvo při vrcholovém útoku.

Odjíždíme, auto mělo otevřené dveře, bez jediného poškození. Nic se nám neztratilo. Tak nás to ani nevzrušuje. Ve stínu je 19C, nekonečná viditelnost široko daleko a za ty necelé 3 hodiny jsme se trochu přismahli i přes namazání faktorem 30. O pár kilometrů dál zajíždíme do mraků/mlhy s viditelností 10m a teploměr ukazuje 6C.

Finále dne opět v kráse koloniálního města při shánění pochutin na večer, kdy využíváme pohostinosti Simony a Martina. Ty mají dům obehnaný kamerovým systémem.

Bylo tady krásně, ale v autě bych už nic nenechal.